Ztracená rodina nabízí poslední šanci lidem, kteří zoufale touží najít dávno ztracené příbuzné. Pomáhá hrstce lidí, z nichž někteří mnoho let marně hledají členy rodiny. Zkoumá pozadí a kontext odcizení každé rodiny a sleduje detektivní práci a často složitý a emocionální proces hledání každého ztraceného příbuzného, než se znovu shledají. Co o projektu prozradila Tereza Pergnerová, která je již nedílnou součástí emotivních pořadů?
O vás je známo, že si hodně vybíráte, co budete moderovat. Čím vás projekt Ztracená rodina zaujal?
Mám to vždy stejné – obsah projektu. Spojovat lidi je překrásné a z mého pohledu i smysluplné. A takto k práci na Ztracené rodině přistupuje každý člen našeho týmu.
Ztracená rodina je nový pořad TV Nova, který pomáhá nalézat „ztracené“ členy rodiny. Na co ještě se diváci mohou těšit?
Nejsem zrovna reklamní expert. Nerada někoho ovlivňuji. Rozhodně ale Ztracená rodina přináší pohled na silné lidské osudy. Bez příkras. Divák může být zprostředkovaně součástí hledání i shledání blízkých lidí, kteří se spatřují někdy poprvé a jindy třeba po dlouhých padesáti letech. V každém z dílů Ztracené rodiny budeme vyprávět dva různé životní příběhy a budeme svědky dvou jejich shledání.
V castingovém videu říkáte, že nehledáte senzaci, že v hledání přistupujete citlivě…
Ztracená rodina není projekt, který by chtěl zaujmout ukazováním extrémů, konfrontační technikou. Obsahem projektu jsou často velmi bolestná, letitá odloučení, nedorozumění, křivdy, vědomé i nevědomé nepravdy a k těm je třeba přistupovat s velikým respektem, citem a opatrně zacházet s každou informací. Nejde tedy o senzace, ale o hluboké lidské prožitky.
Pokud byste někoho postrádala, dokážete si představit, že byste se do takového televizního projektu přihlásila?
Ano. Možná právě proto, že vím, jak pořad vzniká a s jakou péčí k němu všichni přistupujeme. Ztracená rodina má nástroje, jak konkrétního člověka nalézt, spolupracuje s úžasným genealogem a Mirek Vaňura odvádí skvělou práci.
Téma Ztracené rodiny bude zákonitě přinášet spoustu emocí. Jak s tím bojujete a pracujete? Můžete si dovolit nechat se ovládnout emocemi?
My pláčeme při realizaci všichni. Na střídačku. 🙂 Pravdou ale je, že ze zkušenosti z projektu Mise nový domov a z práce ve svém nadačním fondu si nesu nepsané pravidlo: můj úkol není pláč, ale nabídnutí klidu i při sdělování bolestných informací, také pochopení, naslouchání. I ticho je totiž někdy léčivé.
Co pro vás osobně vůbec znamená rodina?
Zázemí a bezpečí.
Mnoho lidí vás vnímá jako velmi empatickou, že se umíte napojit na lidi. Měla jste to vždy v sobě, anebo je to i naučené?
Domnívám se, že když lidem nasloucháte, nezaujímáte hned nějaké postoje, nesoudíte je – dokážete rozumět tomu, co cítí. Je to vlastně prosté. Já to považuji za přirozené a cítila jsem to takto vždy – zejména v době, kdy jsem sama pochopení tolik postrádala.
V hledání vám pomáhá Mirek Vaňura. Co je jeho silnou stránkou?
Mirek je fantastický a je nedílnou součástí Ztracené rodiny. Jeho úkol je velmi náročný, neboť kromě pátrání po „ztracených“ blízkých, které je velmi zdlouhavé a náročné, je právě Mirek jako první v kontaktu s hledaným člověkem, který s ním, někdy poprvé za život, hovoří o starých událostech, bolestech, křivdách. Mirek to zvládá skvěle a já jsem šťastná, že spolu můžeme pracovat a poznávat se.
Vaší rolí je provázet toho člověka, který někoho hledá. S jakými příběhy jste se setkala? Jak dlouho třeba ti lidé někoho hledají nebo postrádají?
Jak jsem už zmínila, někdy se lidé postrádají i padesát let. Teď už mi možná rozumíte, proč je třeba k projektu přistupovat velmi opatrně. Často je při natáčení společného shledání přítomna i psycholožka nebo zdravotník.
Zůstáváte v kontaktu s vašimi protagonisty? Zajímá vás, jak jejich příběh pokračuje i po tom, co je nesledují kamery?
To je jasné. Jsme všichni v kontaktu a to také divák vždy na závěr každé epizody uvidí.
Zdroj: redakce, TV Nova, VOYO
