Filip Březina roli ve Smyslu pro tumor málem nedostal. Mohl za to knírek

Neměl problém být ve Smyslu pro tumor do hola. Vlastně mu to připomnělo dětství, kdy jemu a sourozencům stříhával táta vlasy na tři milimetry, aby v létě ušetřili rodiče za holiče. Z Filipa Březiny udělal nový seriál hvězdu! Hlavní roli mu ale režisérka málem nedala. Nelíbilo se jí, že přišel na casting v knírku! Nakonec své rozhodnutí přehodnotila…

Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v rodné Ostravě i praž­skou DAMU. Poprvé si před televizní kameru stoupl v patnác­ti, a to v seriálu pro teenagery nazvaném 4teens. Výrazně na sebe pak upozornil v dobové love story ze sportovního pro­středí Zlatý podraz i jako mladý vyšetřovatel vražd v Místě zločinu České Budějovice. Do své filmografie si Filip Březina připsal také roli potulného muzikanta ve vánoční pohádce Klíč svatého Petra. Ve Smyslu pro tumor je mladým stu­dentem medicíny, kterému život naruby převrátí nečekaná diagnóza.

Jak důležitý byl pro vaši práci fakt, že to, co pro kameru předstíráte, někdo konkrétní na vlastní kůži prožil?

Velmi důležitý, protože když hraju v příběhu, který se stal, tak jdu na plac s vědomím, že to nebude falešné. Jasně, můžeme se bavit o tom, jak věrohodně svoji roli zahraju, ale ten zá­klad není falešný. Pro někoho to byla realita a já se ji snažím rekonstruovat.

Kolikrát jste si do vyhrocených scén dosazoval sám sebe a předsta­voval si, že byste některé situace ze scénáře musel reálně řešit? 

Vždycky. Podle mě to ani jinak ne­šlo. Musel jsem to najít v sobě. A byla to velká cesta sebepoznání. Dám vám příklad. Blížil se den, kdy jsme měli točit scénu, ve které mi lékař oznámí, že mám rakovinu. Samozřejmě jsem něco po­dobného už několikrát viděl zahrané spoustou herců v mnoha filmech, ale vůbec jsem si nedo­ vedl představit, co by taková zpráva se mnou reálně udělala. Jaké bych v té chvíli měl pocity, emoce? Nikdy jsem nic takového nezažil, nemám vlastní zkušenost. Nebylo kde brát. Nevěděl jsem, jak tu situaci zahrát. Točila se v detailu na oči a já si nebyl jistý, kolik emocí do takové chvíle dát, abych to nepřehnal, aby to bylo uvěřitelné. Poslední noc před touhle klapkou se mi zdál sen, ve kterém stojím v ordinaci a doktor mi oznamuje, že jsem vážně nemocný a že asi umřu. Ráno jsem se probudil přesně s tím pocitem, který jsem tak intenzivně hledal. Přesvědčil jsem sám sebe, že to zkrátka musím vědět, až jsem si to ve snu vsuge­roval. Neumím ho vyvolat znovu, ale pro mě bylo podstatné, že se to tehdy stalo.

Byla to pro vás ta nejtěžší scéna?

Nemyslím si. Ale tahle byla jedna z těch nejstě­žejnějších.

S autorem předlohy Leanderem Verdievelem jste se setkal až po natáčení?

Ano. Až nedávno v Brně na festivalu Serial Killer.

Kdo to před vámi stál? Koho jste v něm viděl?

Hrdinu. Stál přede mnou bojovník, který o tom, co prožil, chce mluvit. Záleží mu na tom, aby už nebyla rakovina celospolečenským strašákem. V jedné epizodě Smyslu pro tumor se říká, že když lidé kolem vás zjistí, že máte rakovinu, tak už vás rovnou považují za mrtvého. Přitom to tak vůbec nemusí dopadnout.

Co bylo to první, co jste si řekli?

Leandera překvapilo, že už mi dorostly vlasy. Myslel si, že budu mít po natáčení, které jsem z větší části absolvoval s oholenou hlavou, ještě krátký sestřih. Tak jsem mu řekl, že mi vlasy rostou rychle a že jsem se byl od poslední klapky už ale­spoň třikrát nechat ostříhat. A on si sundal čepici a povídá: „Mně po chemoterapiích vlasy nena­rostly. Tohle je moje jizva způsobená rakovinou.“

Bylo těžké obětovat vlasy pro roli v televizním seriálu?

Ne, vůbec. Těšil jsem se na to. Opravdu. Byl jsem zvědavý, jak budu bez vlasů vypadat, jaký mám ve skutečnosti tvar lebky. A byl to pro mě vlastně takový návrat do dětství. Jsem ze čtyř dětí, mám dva bratry a sestru. A když jsme byli malí a skončila v červnu škola, tak vzal táta strojek, řekl, že nebudeme utrácet v létě za holiče, a sjel nám hla­vy na tři milimetry. Na téměř holou hlavu jsem tedy zvyklý.

Vlasy po svoji roli důchodce a dlouhodobého onko­logického pacienta obětoval i Jiří Bartoška. V seriálu spolu máte řadu scén. O čem si mezi záběry povídají dva herci obsazení do seriálu o rakovině? 

Jasně že jsem přemýšlel o tom, jaké to pro něho musí být, když hraje o něčem, co na vlastní kůži prožil, ale neptal jsem se ho na to. Bránila mi v tom nějaká přirozená bariéra. Spíš než o nemoci jsme si povídali o životě, o herectví.

V talk show Všechnopárty jste moderá­torovi Karlu Šípovi řekl, že jste Smyslu pro tumor obětoval stálé angažmá v Městských divadlech pražských. Proč?

Měl jsem takové pracovně velmi hektické obdo­bí. Točil jsem v jižních Čechách třináctidílný seriál Místo zločinu České Budějovice a v Městských di­vadlech pražských jsem měl nazkoušenou desítku inscenací a hrál osmnáct představení do měsíce. To zkrátka nešlo. A protože jsem o roli ve Smyslu pro tumor opravdu moc stál, tak jsem z angaž­má odešel. Chtěl jsem mít čistý stůl, dát té roli ze sebe maximum a produkci seriálu nabídnout, aby natáčecí plán mohla postavit bez jakýchkoliv ohledů na můj diář.

Výhoda, nebo nevýhoda odejít z jistoty, kterou dává stálé angažmá?

V tom čase výhoda. Z divadelního jeviště jsem ale neodešel definitivně. Od nové sezony hos­tuju v Národním divadle. Režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský mi nabídli roli Laertese v jejich novém nastudování Shakespearova Hamleta. To nešlo odmítnout.

Zdroj: redakce, Česká televize