Jiří Bartoška o Smyslu pro tumor: Když mi oholili hlavu, tak jsem dost mrznul

Říká o sobě, že je hlavně divadelní herec, který měl to štěstí, že mohl točit filmy i seriály. Angažmá měl v brněnském Divadle Husa na provázku, v ústeckém Činoherním studiu či v pražském Divadle Na zábradlí. Před kamerou si zahrál například ve filmech Stíny horkého léta, Je třeba zabít Sekala nebo Všichni moji blízcí. V televizi pak v Sanitce, Cirkusu Humberto, Neviditelných. Třicet let je navíc Jiří Bartoška prezidentem Mezinárodního filmové­ ho festivalu Karlovy Vary. Teď se o něm mluví především v souvislosti se seriálem Smysl pro tumor, který slaví u diváků nevídaný úspěch.

Režisérka Tereza Kopáčová v rozhovoru v Domě České televize během loňského ročníku vašeho karlovarského festi­valu přiznala, že Smysl pro tumor chtěla točit hlavně s vámi.

Geniální bylo, že většinu natáčení jsem proležel v posteli, takže odpadly všechny ty režijní pokyny typu: Teď přijď zleva, tady si sedni a pak odejdi stejnou cestou, kterou jsi přišel. Opravdu geniální role. A navíc jsem zjistil, ač jsem rodák z Pardubic, že je Hradec Králové zajímavější město. Odtočil jsem tam několik dnů.

Prohlašujete, že jste hlavně rovinný herec, které­ho k žádnému běhání po horách režiséři nepře­svědčí. Není to už ale velký extrém, když váš nový hrdina vlastně jenom leží?

Ne, společně s Karlem Poláčkem tvrdím, že Žid a herec patří do kavárny. Do kopců opravdu ne­chodím. Jednou po mně něco takového chtěli, a tak jsem je přesvědčoval, že mám ve smlouvě výslovně napsáno, že jsem pouze rovinný herec. Chvíli mi to i věřili. V Teorii tygra si na mě Radek Bajgar dokonce vymyslel jízdu na kole, navíc do mírného kopce. To jsem rovnou zavrhl, protože jsem na kole seděl naposledy tak dávno, že jsem si to ani nepamatoval. Radek se nedal a argu­mentoval, že je to jako s plaváním, to se údajně taky nezapomíná. Posadili mě tedy na bicykl. A to jsem pochopil, že kola jsou dneska už tak doko­nale zpřevodovaná, že na nich mohu jezdit i já. Tak jsme tu scénu nakonec natočili.

Už před časem jste si povzdechl, že vám filmaři nabízejí především role tatínků a dědečků hlav­ ních představitelek. A vy je většinou odmítáte. Proč jste v případě Smyslu pro tumor udělal vý­ jimku a jednoho dědu v seriálu vzal?

Ta role mi přišla mimořádně zajímavá. A hlavně to nebyl jenom dvoudenní natáčecí maraton. Tereza (Kopáčová) mi nabídla krásnou velkou roli.

Co jste stále ochotný obětovat pro dobrou roli?

Já mám pocit, že nic…

Pro seriál Smysl pro tumor jste si přeci nechal oholit vousy i vlasy…
To je pravda, každý den mi maskéři hodinu před natáčením dokonale holili hlavu. Ale jde o to, jak si vůbec budeme definovat slovo oběť. Jak velká má být, jak jsou nastavené její mantinely a jaká role si ji vyžaduje. Obdivoval jsem třeba Zuzanu Bydžovskou, která se pro film Alice Nellis Mamas & Papas naučila potápět v moři, a to má hrůzu z vody. Nebo Zuzanu Kronerovou v Bábě z ledu. Ta se pro roli začala otužovat. Já třeba bytost­ně nesnáším čepice a rukavice a jako dítě jsem nesnášel ještě punčocháče. Dodnes na hlavě nic nenosím, takže jsem při natáčení Smyslu pro tu­mor i dost mrznul s tou oholenou hlavou. Obětí bych to ale nenazval, to je součást profese. Když má herec pocit, že ten biják bude dobrej, tak pro roli zkrátka udělá cokoliv.

Ve své filmografii máte figury nejrůznějších cha­rakterů i profesí. Jednou z těch nejvýraznějších je lékař pražské záchranky v seriálu Sanitka. Do prostředí bílých plášťů se teď ve Smyslu pro tumor vracíte. Co si pamatujete z natáčení dnes už legendární Sanitky?

V rámci příprav jsme tehdy museli povinně chodit na stáže a jezdit po Praze se skutečnými záchra­náři. Znaly mě zdravotní sestry ve všech nemoc­nicích, na všech příjmech a dělaly si ze mě legraci a posílaly mě třeba na nádraží, že tam na mě čeká pacient s přejetýma nohama. A asi rok po natáčení Sanitky mi praskly vředy. Hodně jsem krvácel a do nemocnice mě vezli v bezvědomí. Pak jsem se od lékaře, který mě v autě udržoval při životě, dozvěděl, že ty kluky ze záchranky ješ­tě nikdy neviděl jet tak rychle, jako ten den jeli se mnou. Dodnes se ke mně záchranáři hlásí jako ke svému kolegovi. Sanitka byla ve své době mimo­řádně populární a to trvá dodnes.

Stále platí, že se na sebe v kině nebo televizi nedíváte?

To platí. Filmový nebo televizní záznam je to samé jako brok vystřelený ze vzduchovky. Zpátky ho už do hlavně taky nevrátíte. Takže se nechci nervo­vat. Viděl jsem jenom málo filmů, ve kterých jsem hrál. Třeba Teorii tygra. Volala mi tehdy Eliška Balzerová i Táňa Dyková a přemlouvaly mě, že to musím vidět, protože je to výborný film. Tak jsem je poslechl a šel na premiéru. Měl jsem za tu roli nakonec i nominaci na Českého lva. Byla to ale velká výjimka, jinak se na sebe opravdu nedívám.

Zdroj: redakce, Česká televize, ČSFD